Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemNaši pocestní pomocníci. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNaši pocestní pomocníci. Zobrazit všechny příspěvky

2017-09-13

Jak se u nás líbilo Olivii Egbert

Olivia Egbert z Colorado, toho času na toulkách světem
Olivia Egbert, Date: September 11, 2017, From: United States

I had a great time! Thank you Richard and Stanya for being such fantastic hosts during my two weeks in Nemcicky!

Overall I felt the exchange was balanced and fair. The accommodation was a private room in a flat with WiFi.
On an average day we started out with a nice breakfast of fresh home made goodies (goat cheese, jams, bread, meats) then we would head out and take care of the more strenous tasks in the morning while the weather was still cool (hoeing, chopping wood, shoveling compost). After 4 or so hours we'd take lunch with more fresh and filling food (stews, roasts, cheeses, breads). We'd take 2-3 hours off before working again. Typically our afternoon tasks were not very strenous and often indoors, avoiding the hottest part of the day. Dinner always had an amazing meal and a few glasses of fantastic wine.

We had a lot of laughs around the dinner table and throughout the day. As a helper, I got to see both the rewards and drawbacks of being so self-sufficient and running a business making natural organic wine. I also learned a lot about Moravian culture. While Nemcicky looks small on the map...this little town can party!! On both weekends during my stay there were local celebrations featuring folk music and other traditions.

 https://youtu.be/iSKGcu5WaXU

Overall 10/10. Thanks again!   


We thank you, Olivia. It was pleasure to meet you and host you for such a short while!

2014-09-09

Praha pila víno až v Asii

Cestující taštička festivalová
Vracím se tak v sobotu navečer domů, a ejhle, v kuchyni fousatý chlap blízkovýchodního výzoru. Sakra, řeknu si, opoměl jsem nějakého nahlášeného pocestného? Nebo že by invaze už začala? Mám pozdravit Sallám alejkum? Moje zákonná manželka se s děckem v náručí culí chvíli na mě a chvíli na vousáče a s úsměvem mi sděluje, že to je její druhý manžel. Ne, pak jsem se opravdu neprobudil se studeným potem na čele, příhoda pokračuje. Zírám jak vyoraná myš a lapám po dechu; tu si všímám, že ženuška se culí i směrem do chodby a nemůže zadržet smích, z chodby vybíhají děti a za nimi se v křeči smíchu krčí....Luzia...to jsou teda blbý fórky, ženuško. Inu, i milovník mystifikací může být napálen :-)
...ano, byla to ta Luzia, jenž u nás v červnu asi dva týdny pobyla, vypomohla dosti, připojila se vlastně hned v Praze, kde zahájila svoji tříměsíční pouť Evropu od západu (pochází z německého regionu blízko belgických hranic) až na za její východní cíp (východní Turecko). Ale nepředbíhejme. Luzia se ke mě přidala na středoevropském Festivalu autentických vín, vypomáhala s prezentací vín, poslední den též převzala roli řidiče zpět na Moravu. Z jejího programu v Němčičkách: do vinohradu - s motykou, čistit kmínky, podlom; za kozama; na seno; do sklepa; na rajčata (vysadit, zalít) a tak dokola. Luzia za dvě udělala, ale taky za dvě snědla. Nejraději med, kterého jest pomálu.
Luzia po dvou týdnech zmizela v dálavách, směr Maďarsko, balkánské země bývalé Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Řecko a nakonec Turecko. Zde potkala Yektu (vousáče co jsem z něj tak čuměl), jehož rodina ji takřka adaptovala (když se jelo k prarodičům, tak musela vyndat pýrsink z nosu - potvora dírka jí během pár dní zavalila kalus, tedy zarostla! a taky si musela zahalit šátkem hlavu a místo kraťasů si dát sukni či nohavice) a cestovali s ní po celé zemi až k syrským hranicím (stalo se mi něco podobného v roce 2005 na tonžském ostrově ´Eua).
Luzia, ambasadorka pijící Prahy
Ale proč to všecko píšu. Všiml jsem si, když jsme jeli do sklepa na Vrbici ochutnat již vykysaný letošní Sevar, že svých pár drobností tahá v červnovoautentickofestivalové červené taštičce s nápisem PRAGUE DRINKS WINE. Luzia s taštičkou přes rameno, případně krk, procestovala střední a východní Evropu a nakoukla i do Asie. Myslím, že organizátoři by ji měli pasovat čestným ambasadorem a když už ji neplatit honoráře za propagaci, tak ji nejméně každoročně (bude-li) zvát na akci. Od října studuje v Lipsku, tak to snad nebude až takový problém zajet :-)

2014-01-03

Dva ponovoroční pozdravy z daleka

První den po novém roce co doručovala pošta, jsem sice v poštovní schránce vyhlížel jinou do konce roku slíbenou zásilku, ale nakonec z ní vykukovaly dvě pohlednice.
Ta s indickou známkou, je od Pata Harrise z USA, který u nás strávil nějaký týden jako praktikant během vinobraní. Poznávací znamení - přikvačil do Němčiček na svém potocyklu značky BMW, na kterém odjel na ose Bratislava, Budapešť, Bukurešť, aby se dostal až do Istanbulu a odsud letecky do Indie. Pracoval deset let u těžařských společností a to dost intenzivně a byl již značně unaven, proto se rozhodl podniknout roční cestu kolem světa.
Indické obrázky
a pozdravy od Pata
Druhá pohlednice byla od francouzsko-belgického páru, od Nathana a Zoe. Ti sice přijeli a odjeli taky na kolech, ale nemotorizovaně - odšlapali si to po svých. S Nathanem jsem domluvený, že až tu zorganizujeme superpárty všech našich pocestných pomocníků, bude dělat hlavního barmana/sklepmistra.
Nathan a Zoe

uh



2013-12-31

Pozdrav od Nathana

Nathan Eizenberg k nám loni na vinobraní přijel z Austrálie. Samozřejmě má evropské kořeny, jak jinak, jeho děd kdysi emigroval za klokany odněkud z území dnešního Běloruska. Nejen podle jeho křestního jména šlo usuzovat, že pochází ze starozákonní větvě Izákovy.
Študovaný matematik měl při mnoha úkonech jak viničních, tak sklepních, řadu všetečných otázek, na něž začasto moje angličtina tak tak stačila.
A když ti naši pocestní pomocníci odjíždějí, těším se vždy, že zanechají nějaký vzkaz či krátký dopis. Bývá to milé, někdy až vyznávající se a rozhodně to vždy potěší.
Nathan napsal:
Nathan, thanks and keep us posted!

2013-09-15

F.A.Q. našich pocestných pomocníků a jiné hlášky

Prošlo náma už hezkých pár desítek pocestných pomocníků. Dobrovolnická práce v biozemědělství láká každoročně více a více lidí, zvláště když máte dobré reference. Letos jsme se v několika případech setkali s tím, že se někteří tito potulní pomocníci znali a názory a zkušenosti si posdíleli...a pak přijeli; to člověka potěší. Když k nám letos na sklonku léta zavítal jeden severoamerický klučina a první den při seznamování se a obecných konverzačních rozcvičkách kladl otázky, uvědomil jsem si, že se v několika případech jednalo o dotazy, které už jsem od jeho kolegů už mnohokrát slyšel, ale i tak jsem na ně, jako obvykle, trpělivě odpovídal.
Napadlo mě při té příležitosti, že by nebylo na škodu si sepsat nejzajímavější otázky či hlášky, které by nám, tuzemcům, mohly být jakýmsi zrcadlem toho, jak na nás lidé zvenčí a nezasvěcení, nazírají...
Asi nejčastější otázka padá, když jdeme/jedeme do vinic kolem fotovoltaické elektrárny:

A TADY TA SOLÁRNÍ ELEKTRÁRNA, TA ZAJIŠŤUJE ELEKTŘINU PRO NĚMČIČKY? Když pak složitě vysvětluji, že Obecní úřad tehdy skoupené pozemky prodal za více než dvacetinásobek pořizovací ceny pražské firmě, která jediná má z oploceného areálu profit, ozývají se salvy smíchu, němý údiv, pobouření, výsměch apod. obvykle zakončený prohlášením typu very stupid idea. To je vám pak stydno i za ty, kteří takový obchod desetiletí posvětili.
Projížděli jsme několika obcemi v okolí a dotaz, který se zatím tolikrát neopakoval, ale každopádně zazněl, mě poněkud zaskočil:

PROČ JE VŠUDE TOLIK KŘÍŽŮ A CÍRKEVNÍCH PAMÁTEK, KDYŽ JSEM DOMA V INFORMACÍCH O VAŠÍ ZEMI ČETL, ŽE JSTE NEJMÉNĚ RELIGIÓZNÍ ZEMÍ SVĚTA? Protože si to tak Bůh přál, řekl by alibista a cynik...já nicméně dodávám, otázka to je hodně přímá, zaskočující. Co odpovědět? Po protestantech ani stopy, novokřtěnci možná, židé nejblíže v Podivíně či v Hustopečích (pominu-li Mikulov). Krajina kolem dokola nese jednoznačně nejvíce stop katolicismu různých vývojových etap. Jak se tak rozvinula ta sekularizace? Není vlastně docela haluz, že nedošlo během sekularizovaného nárůstu k zametání těch stop, tj. k boření atd.? Jinde a jindy se (nejen) bořilo o 106.
PROČ MÁTE V OBCI, KDE JE JEDEN JEDINÝ MALÝ OBCHOD, PLOVÁRNU, LYŽAŘSKÝ VLEK, BOBOVOU DRÁHU? KDO SEM NA TO JEZDÍ?

 Plovárna a vlek tu jsou už bezmála třicet let a jakž takž fungují, odpovídám. Když pak utrousím, že asi budou překvapení, ale pokud jsou občany EU a někdy odvádělí za svou práci či příjmy a majetek daně, tak nedobrovolně povinně spolufinancovali soukromou bobovou dráhu, která je v dluzích a probíhají o ni soudy, zaznívá jako reakce nejčastěji fuck, případně fucking roller coaster atd.




A teď nějaké hlášky pana Spencera:
- jak je možné že ten váš kůň je tak osvalený, aniž ho krmíte masem?
- jsem už nějaký čas v Evropě, ale stále jsem nepochopil, proč máte tak divný systém zámků na dveřích - vůbec mi nejde odemykat! A zamykat! (den na to si málem zmrzačil prst při odemykání dveří!)
- máte tu nějaké nebezpečné jedovaté rostliny? Nebo co mě to kouslo? (prošli jsme kopřivami)

Stejně je to s nimi někdy sranda. Ale nastavují (nejenom) nám jisté zrcadlo...

Ještě jedno doplnění k výše zmíněným F.A.Q.: také jsou, zejména příchozí se severoamerického kontinentu, překvapeni, kolik že tu máme v okolí nových rozhleden spolufinancovaných z dotačních prostředků Evropské unie. Když se pak ocitneme ve vinici v Bočkách, jako zajímavost ilustrující zbytečnost těchto projektů jim ukazuji, že stojíce na zemi, dívají se z patra, tedy dolů hned na dvě takové rozhledny  - Kraví hora v Bořeticích (ta nebyla financována EU, ale Jihomoravským krajem, obcí Bořetice a recesistickou Kravihorskou republikou...) a Slunečná u Velkých Pavlovic (ta je pro změnu úplně nejníž ze všech regionálních rozhleden, stála ovšem zhruba desetkrát tolik co kravihorská). 

2013-09-01

Němčičky podle Marie

Letos v létě nás na pár dní navštívila Marie z Dusseldorfu. Studentka politologie, jejíž matka je Francouzska a se zájmem o hispanologii, chce po svém mnohaměsíčním poznávání zemí Evropské unie, zejména zemí střední a východní Evropy, se usadit v Bruselu, kde bude dále studovat a pracovat pro evropské instituce. Marie byla velmi pracovitá, ochotná se učit novým věcem (třeba poprvé v životě v kuchyni krájela syrové maso :-) ), hodně nám pomohla jak doma, tak i venku v sadech či vinicích. A nechala nám tu své fotografické záznamy, z nichž některé vybírám níže, abyste si udělali obrázek, co Marii u nás zaujalo.
pastva koz

sabráž pro hosty (Špigle 2000, METHODE TRADITIONALE)
Teo sviští na svém vozítku...

Džbáneček...

Tam za střechou jsou Ochúzky
Dědinou nahoru

Snes vejce, snes vejce!

Kvetoucí slunečnice, zeleň a blankytné nebe

Pohled z ranních Veselých směrem k V. Pavlovicím

totéž z jiného místa, v pozadí ještěmeruňkový sad



veranda

Svazek dobromysle, v pozadí kozy

Kozy popásly..

Letošní pšenka

Dúle dědinú

Na kole k Větřáku
Nosperčí

Viniční piknik v Bočkách

Ten oheň je sakryš věc...!

..jsme se trošku mázli...

Přidat popisek

ryzlink, najburk...

tepané černé hrozníčky

žebřík do nebe
Marie s naší Živou
Západ slunce z Kravihorské rozhledny


2013-08-12

Pohlednice od Coreyho

Corey u nás strávil loni na přelomu zimy a jara nějaký ten čas. Pomáhal s údržbou sadů, ve vinicích, krmil zvířata. Dokonce se zúčastnil soutěže v řezu révy. Párkrát jsme si od té doby psali, vystudovaný počítačový programátor a analytik si mezitím po své ročním evropském putování našel v Kalifornii práci a usadil se...

Další (po Mikeovi, Stevenovi, Lukeovi, Carderovi, Nashovi či Jane Kozlowski) kdo v USA touží po našich vínech :-) tak uvidíme.

2013-07-30

Anita Song, USA: Divý Ryšák mi zachránil život!

Anita Song, dívčina ze San Francisca, k nám přijela po loňské srpnové asi dvoutýdenní návštěvě letos opět, a to v hodovní večer, také přibližně na dva týdny. Pracovala ve vinici, dělala a sklízela seno, pěčovala o kozy, pomáhala v domácnosti. Jednou tak cosi hledala ve své kabelce když v tu vytáhla korek od našeho vína. A spustila příběh...
Anita Song, USA
"Jo, a tady mám korek, který už rok nosím při sobě a myslím na vás. Připomíná mi totiž, jak mi váš Divý Ryšák zachránil život. No co tak nevěřícně koukáte? Bylo to takto: Když jsem k vám loni přijela, byli jste vlastně první místo po pražském letišti, kde jsem se zdržela víc než pár minut. Pod dvou týdnech výpomoci jsem pak jela ještě na jednu farmu kdesi v kopcích za Olomoucí a s sebou jsem pro své budoucí hostitele od vás dostala láhev Divého Ryšáka. Vůbec jsem v ten moment netušila, jak zásadní pro mne na mé cestě Divý Ryšák bude. Dojela jsem vlaky a autobusy na místo, odkud jsem se musela na farmu vydat pěšky. Šla jsem přes několik osad, kolem různých domů a lidí, ale nikdo mi vlastně nedokázal poradit, kde je má farma, zřejmě to bylo i z důvodů jazykové bariéry. Byla jsem už zoufalá, bylo totiž velmi horké počasí, docházely mi síly i zásoby vody, vzdalovala jsem se civilizaci kamsi do kopců a připadala si zcela ztracená. Pak mi došla voda, na mne mdloby, prostě jsem sedla pod tíží mého batohu vysílením kdesi v járku cesty, noc se blížila. Už jsem myslela, že tu někde skonám, dravá zvěř mě rozsápe, nikdo nenajde. Byla jsem blízko psychického a fyzického zhroucení, když tu mne napadlo vypít láhev Divého Ryšáka. Už ani nevím, jak jsem jej otevřela, vývrtku jsem jistě neměla, každopádně si pamatuji, že jsem ji vypila do poloviny téměř na ex, jakou jsem měla žízeň. V tom jsem ucítila neuvěřitelný příval energie, síly, elánu a byla jsem v mžiku plná optimismu! Vstala jsem, lehce si hodila na záda obrovskou krosnu a vyrazila k lesům. Za kopcem jsem potkala lidi, kteří mě nasměrovali k mé farmě a po šťastném uvítání s domácími jsme pak Divého Ryšáka dopili společně. Byl to pro mne tak silný a významný zážitek, že jsem si uschovala korkovou zátku od vašeho Divého Ryšáka jako upomínku na to, jak mi zachránil život!"
Alex (Austrálie), Živa, Anita, Teodor a Stáňa při večerním pikniku po náročném pracovním dni

2013-07-21

Ozval se Mike

Mike u nás strávil cca od půlky února do cca půlky dubna celkem 10 týdnů na zemědělské praxi - podílel se na rekonstrukci a opravách drátěnky a opěrné konstrukce ve vinicích, stahoval réví, vyvazoval tažně, pásl kozy, lahvoval víno, štípal dřevo a spoustu dalších aktivit.
Mike je z Texasu a jeho prapradědeček přisel do Spojených států severoamerických někdy v počátku 20. století z moravských Zádveřic (u Zlína). Mike pak studoval 2 roky češtinu na univerzitě v Austinu a pobyt ve vlasti jeho předků pak byl pro něj logickým vyústěním jedné jeho životní etapy.
Mike je spíše flegmatický typ, česky se mu mluvit moc nechtělo, když už jsme jej ale u skleničky vína přinutili, sice pomalu, ale velmi precizně a gramaticky správně skládal věty.
Před pár dny od něj došel milý mail, jsem si jistý, že mu nebude vadit, když jej tu nabídnu širokému čtenářstvu. Věřím, že Mike se tu v Němčičkách jednou opět zjeví.

Mike po uspěšné výstavbě suché zídky z místních viničních valounů ve vinici Veselý




Richard,

            I just want to say how much I enjoyed my time stayin with you and your family.  My time spent with all of you was the highlight of my time in Europe.  I learned so much and wish I coulc have stayed for so much longer.  You and your family have become very important to me in my life and I hope to go back to work with you again.  If there is a way we can keep in contact I would really enjoy that.  Also I wanted to know if there was a way that I can get some of your wines over here.  I would really enjoy sharing the experience that I had working with you to the people I care about through your wine because that is the best way I could imagine.  I do not know how it works trying t ship things to the US from the Czech Republic, but I can find a way to make it work.  I would like to get a couple of cases if possible, but anything would be great.  Please email me so we can make this work.  I wish I could have stayed longer than I was able to, and I hope to come back some time.  Tell Stanya, Ziva, Teo, and all of your family I said hello and thank you for an amazing and unforgettable experience while I was in Nemcicky.

                                                   Mike Bravenec

2012-06-20

Vincent + Daphne

Tak jsme u nás nějaký ten den tento měsíc hostili dva francouzské poutníky a jejich dvě psiska. Dobří týpci - do práce se hrnuli, velmi zvídaví, rychle jim spínalo, rychle se učili. A dost toho už uměli - aby taky ne - jsou už na cestách po biofarmách kontinentální Evropy skoro rok. Poslední jejich večer u nás jsme otevřeli pár lahví a u vína vzniklo toto drobné interview (má omluva za to, že pokládám otázky a je mi francouzsky odpovídáno - moje franština bohužel stagnuje a byla pokročilá denní doba a já ne a ne spojit smysluplnou větu....



Vincent a Daphné, hodně štěstí na dlších cestách!

2012-03-12

Corey´s Němčičky


I grew up in sunny California, home of sand, surf, and suburban sprawl. Where before 1950, my city didn't exist, and before 1850, only native Americans and a couple Spaniards roamed the hills. Now at 23, I set out for Europe to try to absorb some real, time-tested, traditional culture. To see where my ancestors may have come from, where the American Dream began, and maybe it should have stayed. My name is Corey Gravelle, and I've been help-exchanging, wwoofing, and au-pairing throughout Europe for the past ten months.

Luck of the help-exchange draw found me clanking past empty fields, dusty orchards, and tiny farming communities laden with accents and whatever the accent that looks like a "V" is called, in an old single-car rail bus bound for my new host family. With a few inquires to helpful strangers (with written notes because these pronunciations are still beyond me) I arrived at their cozy farmhouse, to a dog barking in a frenzy as if expressing my own excitement. The Stáveks (father Richard, mother Stanika, four-year-old Živa, and two-year-old Teo) welcomed me in from the late-winter chill for a quick tour and something to eat - hot and homemade happiness. Resting my eyes on that first night, cradled by their surprisingly comfortable library futon, I knew this place was going to be pleasant.

Němčičky, Czech Republic, is the smallest village I've ever lived in. The small cluster of streets could be circled by foot in about an hour. But beyond the small and intimate farmhouses lie rolling hills of life: forests for fires, fields for food, and vineyards for joy. Behind nearly all close-knit brick or block house is an ancient wine cellar, where generations have spent many a cold winter's evening experimenting and sampling some of the best wine I've ever tasted. Wine is life here, the well-enjoyed grand celebration of days spent trimming vines and years spent aging in underground hybernation. Stroll with your nose aware, and you can catch a gust of the neighbors' fermenting fruits. I was an eager participant in the annual vine-trimming competition, and the weekly evening
tasting in one of the 300-year-old cellars. Weekends brought yet more surprises from surrounding villages, including one amazing performance by a classic show tunes band (Havelkovic MELODY MAKERS - pozn. RS), a pleasant day trip to Olomouc, an international mountain film festival, and a masquerade ball.

I've reconsidered the definition of 'work' while helping at their goat farm and vineyard. Enjoying an expansive view of Moravia while practicing newly established vine trimming skills, to the soundtrack of some iPod Smetana, it's difficult to stifle an ear-to-ear grin. Sure beats the cubicle life. During my three-week stay, the work days were spent mostly feeding the goats and rabbits, trimming vines, gathering firewood, and watching the kids (human and goat alike). As a recent college graduate in the electrical engineering field, I had not thought to spend so much time in an actual field. But with the sun shining or snow gently falling, a new foreign friend or two, and an orchard or vineyard ahead to groom, it is easy to get lost in a blissful busy hypnosis. I think the movement towards sustainable foods, methods, products, etc, and away from a capital-hungry yet mostly unhappy desk life, is an important and growing shift in the status quo. Helping here and elsewhere has shown me that living a simple and low-cost life can bring its unique pleasures; that moving from the high-cost, high-speed lifestyle so popular in the US is not only possible, but rewarding.

The Stáveks opened their home and hearts to me, and with the children and dog, sometimes drippy nose and slobbery mouth as well. I'll remember with fondness cousin Vendy's quiet kindness, Živa's cuteness, Teo's playfulness, Stani's humor, Richard's passion. But most of all, I will remember their traditional family dynamic that retains the things that really matter, and lifestyle that shines in its simplicity. Their hospitality and compassion makes it difficult to think of leaving, though I've only three days left until the train to my next mystery village. Hopefully it will be but half as memorable and homey as here, for even that would make any work worth while.

phew ! aaaand its bed time

gnite :D