O ztrátě umění zabíjet

Prý muži ztrácejí umění zabíjet. Něco na tom beztak bude. Není to dlouho, co se na to téma zamyslel Winepunk a já si při té příležitosti vzpomněl na příhodu z letošního pozdního léta, kdy za mnou přišel strýc s jakýmsi časopisem MOJE PSYCHOLOGIE (který by se mi jinak nejspíš nikdy nedostal do rukou), kde měl založený či zaškrtnutý článek od novináře Libora Budínského o tom, jak dnešní muži ztratili schopnost zabíjet (zvířata na maso) a strýc, podávaje mi časák, říkal: "na, to je určitě o tobě".

Předesílám, že jsem vědomě žádným respondentem pro článek nebo anketu nebyl, akorát jsem jsem v dubnu 2012 potkal s Liborem Budínským, autorem článku, na cestě po Gruzii, a během dlouhého cestování jsme probírali mnohá témata, až došlo také na zvířata. Kdybych tušil, že moje vyprávění si zapamatovává pro potřeby nějakého článku, nevím, jestli bych nepřehodnocoval sdílnost :-) ale rozumím, ti, Libore, nejen z profesního hlediska. Někdy je lepší si zdroj nevyplašit :-)

Jo a z formulací, že už zabíjím (logicky tedy po kůzleti) i husy a slepice nesouhlasím. Právě přes ně jsem totiž musel začít a ne k nim dojít přes kůzle.

Jeden rodinný dopis...Milý Františku!

Už je tomu pěkná řádka let, nejméně 9, možná 10, přišel do domu mých rodičů dopis, adresovaný široké rodině. Paní Dagmar, v té době již ve věku přes osmdesát, psala o tom, že v Němčičkách po předcích s bratrem zdědili les a kousek pole. V Němčičkách byla naposled těsně po válce jako studentka gymnázia na praxi v zemědělství v hospodářství mého pradědečka Františka Kopřivy; její babička byla totiž jeho sestřenicí. Paní Dagmar v psaní prohlašovala, že držení těch pozemků ji značně zatěžuje, že již nechce platit složenky státním lesům za ošetření proti ochmetu (parazitická rostlina rostoucí na stromech) či daň z nemovitosti atd. A nabídla komukoli z rodiny, že na něj zdarma převede (daruje) tyto pozemky pod podmínkou, že si dotyčný vyřídí všechny náležitosti a uhradí veškeré vynálohy (poplatky, kolky, daně aj.). Věc byla nabídnuta široké rodině (sourozenci mé matky a jejich rodiny), nicméně o věc neprojevil nikdo zájem. Já jsem se v tu dobu v Němčičkách pohyboval jen sporadicky, a tak i mě tato věc upadla v zapomění. Paní Dagmar ale nezapoměla. Za rok či dva, když se nic nedělo, napsal lehce rozčílený druhý dopis, který obdržela snad i obec nebo družstvo, že pokud si brzké době její vzdálení příbuzní v Němčičkách pozemky nepřevedou, daruje je obci či státu.
V ten moment jsem si řekl, tak tohle by byla škoda. Po dvou letech ležení, kdy o téměř hektar lesa nikdo z mých tet, strýců, bratranců či sestřenic neprojevil zájem, jsem papíry vzal a jal se celou věc vyřídit ve prospěch svůj a svých potomků.
V dokumentech, které se mi od paní Dagmar posléze dostaly do rukou, byl i opis dopisu, který za války psala její babičkasvému bratranci (viz obrázek). Byla to jakási dohoda, či nájemní smlouva s vyznačeným (věcným) plněním. Je to velmi zajímavý text ukazující na poměrně zásadní hmotnou nouzi mezi obecným obyvatelstvem mimo venkov a tedy samozásobitelství. Papírků bylo, ale nebylo za ně co koupit. Každopádně roční užitek za pár set metrů role a hektar tehdy mladého lesa, byl poměrně značný, to se musí povědět. Kam se dnes hrabou nájmy, které vyplácejí větší zemědělské společnosti! To velká, pěkně vykrmená husa, to je panečku alespoň užitek!