Co právě čtu...Arbeitsbuch für František Kopřiva

Jsou různé knížky. Tato snad není ani k velkému čtení, ale přesto je to knížka. Knížka pracovní totiž.

 Jejím vydavatelem v roce 1907 byla obec Němčičky rukou starosty Antonína Bendy, který zde vlastníka knížky, tehdy 23-letého učně řezníka-uzenáře, později mého pradědečka, docela podrobně popsal. Fotografické podobenky tehdy nebyly a tak se člověk do takové legitimace popisoval charakteristikami jako "postava-prostřední" či "oči-černé" nebo "zvláštní znamení - na pravé straně tváře tři čočky" (viz obrázek níže).

Vyráželo se tehdy na takzvaný vechsl neboli výměnu, a nebo i na obyčejné zaučení, kdy mladý tovaryš pracoval u zkušeného řemeslníka a řemeslu se učil za byt a stravu, když se dohodli jinak či později i za nějaký plat. Vechsl pak spočíval v cenném pobytu např. i v cizojazyčném prostředí - mladí kluci od řemeslníků ze Slovácka jezdívali ke kolegovi např. ze Sudet, který na oplátku kolegovi poslal synka zase na Slovácko.
Fascinující je to psaní záznamů písmem kurent (německá obdoba novogotického kurzívního písma, používaného až do poloviny 20. století v Německu). Vše psáno ručně, mělo to váhu. Nedlouho po roce 1909 se pradědeček František dal dohromady s prababičkou Marií. Nebyli příliš majetní, jako mladí začínali prakticky od ničeho, podle pamětníků (syn Zdeněk, 1919-2004, ústní podání) dokonce měli nabídku jít po roce 1910 do Ruska, kde se nedostávalo pracovních sil a tato destinace byla tehdy velmi v kurzu, za prací tam jezdily i lidé ze Spojených států severoamerických. Nakonec nejeli a otevřeli v Němčičkách řeznictví a hostinec. Spasýba

Knížku jsem našel v roce 2005 v malém stožku pozústalých dokumentů po mojí babičce Ludmile Kopřivové roz. Hulatové, snaše Františka Kopřivy. K lejstrům se měsíce nikdo nehlásil a hrozila jim stoupa, tak jsem se jich ujal. Bylo tam pár kopií dopisů a starých kupních smluv, v rodině po léta hledané plány od domu nikoliv. Kdoví kam přišly.
Co mne v takových starých dokumentech nepřestává nikdy fascinovat, je úhledný krasopis. Dnes jen strohá A4 v textovém editoru popř. SMS, neosobní email či poťukávání bříškem prstu po hladkosti dotykových displejů. Dokážeme psát dnes vůbec čitelně? Kdy jste naposled napsali dopis rukou? Přečte to po vás někdo? A váš podpis?

Jeden rodinný dopis...Milý Františku!

Už je tomu pěkná řádka let, nejméně 9, možná 10, přišel do domu mých rodičů dopis, adresovaný široké rodině. Paní Dagmar, v té době již ve věku přes osmdesát, psala o tom, že v Němčičkách po předcích s bratrem zdědili les a kousek pole. V Němčičkách byla naposled těsně po válce jako studentka gymnázia na praxi v zemědělství v hospodářství mého pradědečka Františka Kopřivy; její babička byla totiž jeho sestřenicí. Paní Dagmar v psaní prohlašovala, že držení těch pozemků ji značně zatěžuje, že již nechce platit složenky státním lesům za ošetření proti ochmetu (parazitická rostlina rostoucí na stromech) či daň z nemovitosti atd. A nabídla komukoli z rodiny, že na něj zdarma převede (daruje) tyto pozemky pod podmínkou, že si dotyčný vyřídí všechny náležitosti a uhradí veškeré vynálohy (poplatky, kolky, daně aj.). Věc byla nabídnuta široké rodině (sourozenci mé matky a jejich rodiny), nicméně o věc neprojevil nikdo zájem. Já jsem se v tu dobu v Němčičkách pohyboval jen sporadicky, a tak i mě tato věc upadla v zapomění. Paní Dagmar ale nezapoměla. Za rok či dva, když se nic nedělo, napsal lehce rozčílený druhý dopis, který obdržela snad i obec nebo družstvo, že pokud si brzké době její vzdálení příbuzní v Němčičkách pozemky nepřevedou, daruje je obci či státu.
V ten moment jsem si řekl, tak tohle by byla škoda. Po dvou letech ležení, kdy o téměř hektar lesa nikdo z mých tet, strýců, bratranců či sestřenic neprojevil zájem, jsem papíry vzal a jal se celou věc vyřídit ve prospěch svůj a svých potomků.
V dokumentech, které se mi od paní Dagmar posléze dostaly do rukou, byl i opis dopisu, který za války psala její babičkasvému bratranci (viz obrázek). Byla to jakási dohoda, či nájemní smlouva s vyznačeným (věcným) plněním. Je to velmi zajímavý text ukazující na poměrně zásadní hmotnou nouzi mezi obecným obyvatelstvem mimo venkov a tedy samozásobitelství. Papírků bylo, ale nebylo za ně co koupit. Každopádně roční užitek za pár set metrů role a hektar tehdy mladého lesa, byl poměrně značný, to se musí povědět. Kam se dnes hrabou nájmy, které vyplácejí větší zemědělské společnosti! To velká, pěkně vykrmená husa, to je panečku alespoň užitek!