Pozdravy z Luhačovic II.

Postřehů z místa, kde člověk stráví týden, není málo. K příspěvku o mém týdenním pobytu v Luhačovicích - jako doprovod dětského pacienta (našeho Teodora) - , který jsem publikoval před cca týdnem, je třeba dodat ještě pár slov a nějaké obrázky.

Strava v lázeňském městečku
Nepamatuji si, že bych někde jinde potkal takovou koncentraci cukráren na 1 km ulice. Lázeňské oplatky kulaté, lázeňské i jiné trojhránky apod. - nikdy jsem si nedělal iluze o nutriční kvalitě těchto oplatků obecně, nicméně když jsem zaznamenal, že jsou nejprodávanějším suvenýrem v Luhačovicích vůbec, beztak i nejprodávanější potravinou vůbec, nedalo mi to prozkoumat to blíže.
Pokud se začteme do složení u výrobku "Luhačovické Trojhránky (R) čokoládové", nestačíme se divit: ztužený a neztužený rostlinný tuk, cukr, pšeničná mouka, sušené mléko, kakao (5,5%), sušené žloutky, aroma, sůl. Ano, skutečně to není přelud. Ale ani pravověrné Lázeňské oplatky v tomto případě samozřejmě LUHAČOVICKÉ nejsou pozadu se skladbou...
Domnívám se, že velká část chorob a nemocí pochází z nevhodné stravy. Nemocní, ale i ti zdraví, co absolvují lázeňské pobyty v rámci prevence, mohou nabýt dojmu, že laskominy, které mají v názvu lázeňské, jsou součástí léčerbné kúry. To, že obsahují složky nepřirozené (ztužené rostlinné tuky, tj. margaríny, původně určené k výkrmu zvířat, ta to však odmítala, tak začali u vojska v době války a přešli k nejširším vrstvám obyvatel), není vůbec pro léčebné účely dobré, navíc podle posledních zjištění, jsou-li výchozími surovinami nevhodné rostlinné oleje (zejména palmový!), jsou naopak doslova škodlivé zdraví a např. obsah škodlivého cholesterolu zvyšují. Zlaté sádlo! Zlaté máslo!

S Teodorem v hale zasvěcené Vincentce - pitnou kůru jsme absolvovali několikrát denně

Ostatní účastníci zájezdu
Překvapením pro ctěného čtenáře asi nebude, že na podobné pobyty jsou děti doprovázeny zejména maminkami, případně zaskočí nějaké ta babička. Takže jsem tam byl celkem exot. Ale abych byl úplný, 2 dny jsem se tam minul s jedním střídajícím tatínkem. V kuchyni byly samé ženy také, ošetřující a zdravotnický personál jakbysmet. Prostě samý ženský... V takové atmosféře se pak klidně může stát, že když přijdete se synkem na úplně první proceduru a mladá paní ošetřovatelka vám vysvětluje co a jak, a vy si v koncentraci na to ani nevšimnete, že je poměrně blízko vás a stále vysvětluje a furt dokola a znovu, a pak nakonec po Teodorově proceduře tak jakoby nesměle se zeptá, zda se na něco může zeptat, já odpovídám, že samozřejmě a ona opět tak nesměle a opatrně se ptá, jaký že to používám parfém, beztak nějaký přírodní, ale že jí to tak moc voní a líbí se jí to, že by to chtěla koupit manželovi, aby taky tak voněl, já v rozpacích, že jo, říkám jí, paní, co já vím, já si jen dával sprchu ráno než jsem vyjel, a parfém žádný, a ona se tak zasněně usmívá...večer mi pak došlo, že vlastně čichala moji tělesnou vůni...takže milá paní, to asi manželovi nekoupíte :-) prostě mezi několika desítkama ženských se naráz ocitl mužskej...
Na každém patře léčebny je něco jako herna či společenská místnost, kde je v jednom koutku malá kuchyňka (dřez, varná konvice, mikrovlnka a lednička), v dalším nějaké ty hračky pro děti v dalším visí na stěně LCD televize (TV je též na každém pokoji, prostě pro mě něco unikátního) a naproti sedačka pro TV diváky. Větší verze takové místnosti, ovšem bez kuchyňky, je v přízemí. A tam bývají obvyklé sleziny dětí, které mají doprovodem rodiče.
Zajímavé je jen tak sedět a pozorovat tu změť ratolestí, kterak se paktují, vytváří si vlastní hierarchie, hrají si, baví se, honí se, perou se, smějí se, pláčou, malují si, čučí na bednu....a neméně zajímavé je sledovat hlídkující rodiče. Maminky občas utvoří dočasné debatní kroužky, plká se a plká, jsou tam i individualisté, kteří s nikým neplkají, ale ti pro změnu buďto neustále buzerují svoje děcko, nebo si jej prostě nevšímají, přepínají programy v bedně a nebo neustále něco řeší na svém chytrém blbém telefonu (a nebo si čtou nějaký bulvární týdeník). Jak kdysi, už docela před lety, možná i 10 to bude, řekl jeden můj známý-chirurg, že už se těší na ty zástupy budoucích pacientů, kteří si zpolozmrzačí prst neustálým psaním SMS.
Dnes už doba pokročila, jsou ty různé tablety nebo jak se to všecko jmenuje, dokonce i děcka, které neumí ještě pořádně používat svůj hmat, už zdatně válí s tabletem...to bude panečku vývoj! Dokonce jedna maminka nosila dítěti na inhalace tablet s nějakými hrami, aby vydrželo 10 minut inhalovat. Jakoby jej neuměla na tu chvilku zabavit či prostě děcko nemělo disciplínu. Kam ten svět spěje...kolem samé chytré mašinky, jejich výkonnost stoupá, bohužel ne už tak u uživatelů, tam mi to přijde jako pěkná nepřímá úměra. Člověk nedokáže držet ontogenetický krok se skokovým vývojem technologií, ostatně dokonale to už před desítkami let popsal v knize SUMMA TECHNOLOGIAE polský velikán Stanislaw Lem.
Zajímavé je to taky u stolu jídelního. Neříkám, že Teodor nadšeně slupl vše co nám bylo podáno, někdy je to boj, ale to co člověk občas viděl kolem = nevídané.

Vlevo slovutný Jurkovičův dům, vpravo kolonáda

Výlet
Za ten týden jsme i kousek času vyšetřili pro malý výlet v okolních kopcích, které jsou pomezím Valašska a Bílých Karpat. Navštívili jsme s Teodorem ekologickou vesničku Hostětín, kde jsme ve veroničím domku nakoupili nějaké místní biomošty, zavítali jsme také do Vlachovic, kde sídlí známé bednářství Fryzelkových, od nichž máme letos novou modřínovou káď na nakvášení, a neopomenuli jsme ani navštívit kolegu-vinaře Roberta Bojdu z nedaleké Horní Lidče, který se v klimatických podmínkách Valašska statečně potýká s mikroklimatickým vlivem okolních kopců a nadmořské výšky kolem 500 m n. m.

Ostatní aktivity
Kromě vycházek po kolonádě či okolní přírodě za popíjení minerálních vod, tedy držení pitné kúry, jsme nejčastěji chodili na městskou plovárnu, která byla nedaleko. Toto zařízení je dobře vybaveno, je zde plavecký bazén, mělký bazén pro děti, vířivka s hodně teplou vodou a pak atrakce zvaná divoká řeka, kde voda proudí kolem dokola a tam se nám líbilo nejvíc. Teodora jsem nešetřil, jakési základy ponořování pod hladinu už měl, musím ale říci, že mě mile překvapil svým zapálením a nebojácností. Během třetí návštěvy bazénu jsem si v jednom momentu uvědomil, že od zábradlí ke mě doplave pod vodou cca 2-3 metrovou vzdálenost, což není věru špatné. bavilo jej to natolik, že jsem vždy rázně musel velet k odchodu na blížící se večeři. Jistě, párkát jsem i udělal nějaký ten krok zpět, až byl pod vodou, aby se vzdálenost malinko zvětšila oproti té, kterou odsouhlasil, ale dech zadržel, nenalokal se. Ke konci mi dokonce předvedl chvilkové šlapání vody držíce hlavu nad hladinou. Synku, bravo.

Inhalujte v Inhalatoriu.

Pozdravy z Luhačovic I.

Tak jsem na sklonku listopadu po dlouhém plánování odkvačil za naším Teodorem do Luhačovic, kam byl vyslán ošetřujícím lékařem kvůli dlouhodobým recidivám problémů v oblasti nosních dutin (a mandlí), které v poslední době přecházely za středním uchem. Přijel jsem sem za ním v druhé polovině jeho pobytu, střídáme se tu jak na vartě.
Pokud nepočítám pár přejezdů okolo či přes a nebo pár krátkodobých pobytů v okolí (Zlín, Bojkovice, vlastně ono pomezí Bílých Karpat a Valašska celkově), stanul jsem na zdejší výsostné lázeňské půdě naposled snad někdy před více jak 30 lety, kdy jsme sem jeli s rodiči navštívit našeho vlastníka Honzu (pro neznalé: vlastník je bratranec z dalšího kolena, tedy např. syn sestřenice matky :-)). Byly to zajímavé pocity, uvidět tam impresivní místa po takovém čase - fascinující obraz Jurkovičovy architektury (upomenulo mi to moje milované Žabovřesky, kde jsem kdysi dlel 5 let a ve wilsňáku kolem Jurkovičovy vily, které je dnes v Brně poněkud zastíněna Vilou Tugenhat, kondičně běhal).

Po těch 14 dnech byl z našeho Teodora doslova švihák lázeňský. Nejen že jej znaly všechny děti, ale byl miláčkem maminek, ošetřovatelek i kuchařek. Všem tykal a jak je jeho zvykem, velmi otevřeně a důvěrně jim několikrát denně sděloval co si myslí a nebo si zrovna vymýšlí. Teodor umí být neřízená střela, která často míří do černého a ví a cítí kam a proč letí.
Teo za doprovodu tatínka absolvuje denně množství léčebných procedur, z nichž se některé opakují i dvakrát denně:
1, pitná kůra Vincentkou,
2, inhalace Vincentky a její prolévání nosními dírkami,
3, koupele a jiné vodní procedury,
4, dechová cvičení a léčebná tělesná výchova,
5, biolampa
Teodor je moc šikovný a už přesně věděl, kde a jak se která z procedur odehrává a tak mi vše ukazoval, abych jej mohl doprovázet. Většina procedur probíhala v dopoledních hodnách a v areálu lázeňského domu, odpoledne bylo o něco volnější a spojené zejména s odpočinkem (v Teově podobě zásadně aktivním, sedět či ležet nevydrží) a s pobytem venku a pitnými kůrami.
Ale nyní něco podrobněji k procedurám.

Ad 1
Vincentku zná snad každý, i ten kdo v Luhačovicích nikdy nebyl. Co je však méně známo, že Vincentka není jediným luhačovickým pramenem. Pokud je třeba se zmínit o pitných léčivých vodách luhačovických, je třeba také uvést Aloisku, jež je známá již od roku 1770 a také Ottovku, která je menším, ale též léčivým pramenem o vydatnosti cca 3 l/min., dále Pramen MUDr. F. Šťastného, kterého objev je spojen s erupcí proplyněných minerálních vod a jejich tryskýním až do výše 20 metrů (posléze jej zregulovali, protože tento neutuchající výron snižoval vydatnost ostatních pramenů v okolí). K balneologickým účelům se pak používají další luhačovické prameny, jako např. asi nejznámější Nový Jubilejní, jež je znám od roku 1988, Nová Čítárna, který měl v době svého objevení udivující vydatnost 120 litrů za minutu, Nová Janovka, jeden ze základních pramenů pro Inhalatorium nebo Elektra, po stránce minerálů vůbec nejkoncentrovanější luhačovický pramen. Ale zpět k Vincentce, která je nejznámější.
Vyvěrá na Lázeňském náměstí  a je její pramen je jímán v hloubce 50,2 m. Byl znám od nepaměti a nesl název Hlavní pramen. Koncem 18. století byl obezděn a zastřešen, později byl nad ním vybudován pavilon ve tvaru kaple uzavřené mříží, na jejíž malbou zdobené stěně byl zlatý nápis: "Nemocnému k útěše, zdravému k potěše". Pramen byl pojmenován podle majitele zdejšího panství Vincence Serényiho, který se zasloužil o rozvoj lázní. Po několika úpravách jeho mělkého jímání byl pramen v roce 1947 při výstavbě nové kolonády umístěn do současné haly. Zde je sveden k výdejnímu pultu, kde je možno nabírat minerální vodu v jejích přírodní teplotě 10 až 14 °C a nebo i ohřívanou. Vincentka se používá k pitné léčbě a k léčebným inhalacím především při onemocnění dýchacích cest. Vydatnost pramene činí 10-12 l/min.
(Zdroj: Lázně Luhačovice, a. s.)

švihák lázeňský...

Klasifikace Vincentky bývá také uvedena na spotřebitelském balení dostupném v obchodech i lékárnách: přírodní, velmi silně mineralizovaná uhličitá, jodová minerální voda, hydrogenuhličitano-chlorido sodného typu se zvýšeným obsahem barya, bromidů, fluoridů a kyseliny borité, studená, hypotonická.
A něco z analytiky (údaje v mg/l): odparek při 180°C - 6787, hydrogenuhličitany - 4600, sodík - 2270, chloridy - 1410, vápník - 261, hořčík - 13, dusičnany - pod 2, sírany - pod 2, amonné ionty - 23, reakce vody pH = 6,8, železo - 3,89, měď - méně jak 0,01, dusitany - méně jak 0,02, volný kysličník uhličitý - 2321.
Pitnou kůru absolvujeme vlastně průběžně celý den a oba, a to zejména odpoledne, kdy jsme na vycházce na kolonádě (mícháme studenou a teplou), ale bereme pak s sebou do dvou lahviček a popíjíme samotnou a nebo s ní ředíme ovocné šťávy. pamatuji si, že jako děcko jsem Vincentku nemohl ani pozřít, Teo ji snáší překvapivě velmi dobře.

...to má v malíčku

Ad 2
Inhalovat chodíme dvakrát denně. Teo dělá dráčka, protože vdechuje a vydechuje páru, tak jako drak. Speciální generátor páry z Vincentky trubicí jemně vhání mlžný vincentkový opar přes náústkovou hadici do kloučka, který takto pokaždé 10-15 minut dýchá. Při první denní inhalaci pak ještě probíhá speciální čištění nosních dutin proléváním vlažné čisté vincentky speciální konvičkou při nakloněné hlavě prvné skrze jednu nosní dírku a druhou ven, a pak opačně. Vzpoměl jsem si na své jogínské období :-)

Ad 3
Koupelí zde Teo absolvuje několik druhů. Například střídavé nožní koupele spočívají v tom, že má pomalu přešlapovat v malém bazénku, který je napuštěn léčivou vodou o vyšší teplotě (hodně teplá, ale ne horká, nicméně ten počátek, než se tam udrží, je někdy náročný) a pak přelézt do vedlejšího, kde má přešlapovat rychle (utíkej pro zmrzlinu, Teo, můžeš si vybrat jakou chceš a vem i pro mě, já chci citronovou!), je voda studená (opět v počátku problematické, ale zmrzlina zabrala a zabírá). Přísadové a perličkové koupele se odehrávají ve vaně, která je tak akorát pro malého človíčka. Ten se zde rochní, hraje si s parníkem a kačenama, dokud neuplyne stanovená doba a jde do zábalu, kde opět nějaký čas pobude, odpočine.

Ad 4
Děti musejí v rámci léčby také umět pracovat s dechem. Ve skupince a za instruktáže slečny cvičitelky se svičí několik dechových cvičení, nejprve nanečisto, později s pomůckami. Jo a abych nezapoměl, dech se také měří na foukačce podobné těm co nám řidičům strkají cajti, snad síla, intenzita, každý den ráno před snídaní to probíhá, a údaj je zapisován do sešitku. Další variantou kůry pohybem je tělesné svičení v tělocvičně alias (v podání Teodorově) zběsilé dovádění na všelijakých pomůckách tělocvičnových. Teo je prostě formát a musel mi to všechno ukázat: "Tati, podívej co umím!". Jeden den jsme naše ratoslesti masírovali speciální míčky a speciálními tahy. Obdivuji našeho Teodora, protože patří k těm několika disciplinovaným a řídí se pokyny terapeutek a tatínka o mnoho více než ostatní děcka.

Ad 5
Biolampa je pro mě trochu záhadou. Vlastně si to aplikujeme sami, jde o 4-5 minutové svícení na trup. Prý to má hojit světlem. Tak asi jo.


(dokončení brzy)